Martin Ptáček: Na VUT mě motivovali k další práci
Ještě ani neodmaturoval a už se stačil umístit na světové soutěži Intel ISEF na předních příčkách. Řeč je o nadaném studentovi brněnského gymnázia, který v září nastoupí na VUT.
Ještě ani neodmaturoval a už se stačil umístit na světové soutěži Intel ISEF na předních příčkách. Řeč je o nadaném studentovi brněnského gymnázia, který v září nastoupí na VUT.
Během střední školy usilovně pracoval na svém projektu modelu stabilizačního systému automobilu a jeho úsilí se vyplatilo. Martin Ptáček, student brněnského gymnázia Kapitána Jaroše, získal bronz v mezinárodní soutěži Intel ISEF a za sebou tak nechal spoustu konkurentů. Svoji práci konzultoval a pro rady si chodil na Fakultu informačních technologií VUT v Brně díky tomu, že ji přihlásil do Středoškolské odborné činnosti – soutěže pro talentované žáky.
Končíš gymnázium a už jsi stihl se svojí středoškolskou prací vyrazit na světovou soutěž Intel ISEF. To se asi poštěstí v tak mladém věku málokomu. Jak tě vnímají vrstevníci?
Mám štěstí, že jsem se dostal do školního prostředí chytrých lidí, kteří nemají důvod si závidět, protože všichni jsou dobří v tom, co dělají. Z mého úspěchu byli stejně jako já velmi překvapení. Věřím, že mi to přáli, když viděli, kolik jsem do projektu v posledních letech investoval energie.
Můžeš svoji práci přiblížit laikům?
Tématem mého projektu jsou stabilizační systémy automobilů. Základním cílem bylo zjistit, zda je možné je aplikovat na model auta v měřítku 1/10 tak, aby efektivně fungovaly. Zjistil jsem, že to možné je, i přes problémy spojené s malými rozměry součástí. Důkazem je funkční protiprokluzová regulace (ASR), která omezuje moment motoru ve chvíli, kdy hnaná kola začínají prokluzovat. Tím se výrazně zlepšila stabilita vozidla při rozjezdu.
Jak dlouho jsi na práci pracoval a jak dlouho se v tvojí hlavě samotný nápad rodil?
Ve třetím ročníku má každý student našeho gymnázia povinnost vypracovat závěrečnou maturitní práci ve formátu SOČ. Dlouhou dobu jsem neměl tušení, co bych měl dělat. Až po diskusi s kamarádem mě napadlo téma, které spojuje můj koníček s výzkumnou činností. Od té doby jsem si byl jistý, že chci dělat právě tohle. O proveditelnosti nápadu jsem ale pochyboval ještě několik měsíců. S pracemi jsem začal o prázdninách 2013 a trvalo mi devět měsíců, než projekt dospěl do stavu, který jsem prezentoval na Intel ISEF. S vývojem jsem ale neskončil a v tuto chvíli se dá říct, že na projektu pracuji téměř dva roky.
Co všechno bylo nutné připravit, než jsi vůbec na samotnou soutěž INTEL ISEF do Pittsburghu vyrazil?
Mimo samotný projekt musí mít každý účastník připravený plakát, u kterého prezentuje před porotci. Energie investovaná do něj se určitě vyplatí. Nepříjemnou záležitostí jsou nekonečné formuláře, které zkouší trpělivost a vůli všech soutěžících. Bez pomoci AMAVET (Asociace pro mládež, vědu a techniku AMAVET, o.s., pozn. red.) bych se s nimi nevypořádal. Model vozidla bylo nutné před soutěží přepravit do USA. Auto vypadá trochu jako časovaná bomba na kolečkách, proto jsem měl obavy z cestování letadlem a zjišťoval všechny informace o povolených zavazadlech. Kupodivu nenastal při cestách žádný problém, což mě mile překvapilo.
Jaká byla konkurence?
Konkurence je na Intel ISEF obrovská. Jsou zde přítomny nejlepší projekty z celého světa a upřímně nezávidím porotcům, kteří mají určovat jejich pořadí. Tento problém je vyřešen tím, že více lidí z dané kategorie dostává stejnou cenu. Musím ale dodat, že jsem měl i tak velké štěstí, když jsem se umístil na 3. místě. Byl jsem ale příjemně překvapen chováním jednotlivých soutěžících mezi sebou. Každý měl radost, že zde může být, a závist nebyla na místě, protože každý dal do svého projektu, co mohl.
Jak probíhá finále? Musel ses na něj nějak speciálně připravovat?
Soutěžní den je na Intel ISEF velmi dlouhý. Porotci v jednotlivých kategoriích postupně navštěvují soutěžící a čas, který mohou věnovat jednomu, je stanoven na 15 minut. To je dostatečně dlouhá doba na prezentaci, ale většinou mě v půlce zastavili a dávali mi někdy až jedovaté dotazy. Porotci si chtěli ověřit, jak tématice rozumím a jestli jsem projekt dělal sám. Po návštěvě asi deseti hodnotitelů začínají porady. I v tomto čase může kdokoli přijít a doptat se bez omezení na to, co je zajímá. V těchto okamžicích jsem měl prostor se seznámit se svými “sousedy“ z Texasu, Utahu, atd. Jazykové schopnosti jsou klíčové. Protože jsem se angličtině v minulých letech intenzivně věnoval, čelil jsem pouze problémům s rozmluvením. Pomohly mi americké seriály, které jsem sledoval pár dní před soutěží.
Získal jsi bronz v kategorii Vestavěné systémy a tisíc dolarů. Co s penězi podnikneš?
Kdo se věnuje technice, ví, že k vývoji je potřeba zázemí a samotné součástky také nejsou zadarmo. Proto mi nebude dělat problém upotřebit peníze tak, aby mi pomohly s projektem stabilizace, ale také abych se při tom něco naučil a nakoupená zařízení upotřebil i při studiu na VUT.
Co pro tebe umístění v soutěži znamená?
Je to ohromná pocta. Donedávna jsem si ale neuvědomoval další důsledek a to je povinnost. To, že další lidé vidí smysl v tom, co dělám, je skvělé povzbuzení a utvrzení v tom, že práce má opodstatnění.
Práci, se kterou jsi uspěl, jsi přihlásil do projektu Středoškolské odborné činnosti a vypracovával ji pod vedením odborníků z VUT. Jak konkrétně probíhala tato spolupráce a v čem pro tebe byla užitečná?
Už v začátcích projektu mi VUT pomáhalo. Ideu o stabilizačním systému jsem držel v hlavě již nějakou dobu, když k nám na třídu Kapitána Jaroše zavítal docent Martin Drahanský s nabídkou podpořených témat SOČ. Po jeho vlídném přijetí mého nápadu jsem začal věřit, že to není úplný nesmysl. Téma mého projektu je velmi specifické a málokdo s ním má zkušenosti. To ovšem nebránilo mému vedoucímu Davidu Kubátovi, aby mi radil s metodami vývoje a celkově mi předal mnoho zkušeností s vysokoškolskými pracemi. Mimo to nesmím opomenout jeho motivační zásluhu. Po každé schůzce s ním jsem byl plný nadšení do další práce.
Plánuješ v září nastoupit na VUT. Je to díky tomu, že jsi už na střední navázal se školou spolupráci, nebo jsi měl dlouho jasno?
Několik let jsem tušil, že chci studovat technický obor. Proto jsem se začal zajímat o VUT s předstihem, zastavoval se u stánků na mnoha veletrzích, účastnil se soutěží a prohlídek jednotlivých ústavů. Postupně jsem se tedy sžil s představou, že se do tohoto kolotoče někdy rád zapojím, i když jsem ještě nevěděl, ve kterém oboru to přesně bude. To sice nevím stále, ale výběr se mi alespoň podařilo značně zúžit.
Máš v záloze ještě nějaké další nápady, které bys chtěl třeba při studiu vysoké školy zrealizovat?
Věcí, které bych chtěl udělat, je velmi mnoho, a záleží, kam budu soustředit čas a energii. Nejlepší nápady ale nebývají ty, jejichž realizaci člověk odkládá na později. Proto doufám, že mi během studia na VUT zbyde prostor na tvůrčí činnost.
Tvoje projekty a nápady ti jistě zaberou spoustu času a nemáš prostor se věnovat jiným věcem. Při jaké činnosti se dokážeš odreagovat nejlíp?
Velim rád jezdím na horském kole, což je záliba, která pojí fyzickou námahu, dovednost řízení a péči o stroj. Odreagovat mě dovede každá z nich. Další nepostradatelný pomocník je hudba, která mi umí navodit dojem, že odpočívám, i když neodpočívám.
Máš už nějaké plány do budoucna, třeba kde bys chtěl pracovat?
Vysněnou firmu bych měl. Automobily Škoda se mi vždy líbily a rád bych někdy přispěl k tomu, aby byly ještě lepší, bezpečnější. Na stabilizačních systémech skutečných aut se toho snad už mnoho nového vymyslet nedá, ale věřím, že bezpečnost bude stále větší otázkou světového automobilismu, proto bych se chtěl věnovat právě jí.
Převzato s laskavým svolením VUT z navut.cz